Pamatujete na první stříkanou shortrunovou stavebnici SKP? Byl jí Humber… malé spojenecké vozítko, které firmu uvedlo do širšího povědomí. Bohužel se záhy ukázali v plné síle nevyzpytatelní inženýři od Bronca a Humber ve špičkové kvalitě byl na světě… Toliko minulost. Jejich současný boj se však zdá o to marnější, že jejich novinka – Austin 10hp light utility car – dostal za soupeře Tillyho od japonské Tamiye. A aby toho nebylo málo, čínská firma Great Wall Hobby (odnož Lion Roar) přišla s dvěma verzemi motoru Maybach HL42 pro Sd.Kfz.251, Sd.Kfz.250, Sd.Kfz.11 a Demag, které se taktéž nedávno objevily v nabídce SKP. Jaká je šance brněnské firmy na úspěch? Dal se krok konkurentů předpokládat?

V případě motorů sedla na SKP asi opravdu smůla… Až donedávna bylo zvykem, že pokud nebyl motor přímo ve stavebnici, dal se sehnat prakticky jen od výrobců resinových doplňků. V tomto duchu pojali pánové z SKP své sady. Motory jsou krásné, ale přecejen se jedná o polyuretan, který je pro některé modeláře strašákem. V neposlední řadě bude rozhodujícím faktorem i cena. SKP stojí 590Kč (cena uvedená na oficiálním webu SKP), GWH seženete za 79,45HKD, tedy necelé dvě stovky (cena na hobbyeasy). Motory z čínské produkce jsou tedy o celé dvě třetiny levnější! A teď babo raď… vybrat si detailní SKP (u motoru na Sd.Kfz.251 si můžete dokonce vybrat sadu podle toho zda stavíte Dragon nebo AFV) nebo GWH, které má jednodušší provedení, ale je o poznání levnější? Já bych bral GWH… stejně jako Humbera od Bronco models a Austina od Tamiye. A jsme u posledního příkladu, kdy se v Brně “sekli” s výběrem předlohy.

Austin 10hp – familiérně zvaný Tilly – byl od SKP velkým překvapením, které se dlouho drželo pod pokličkou. Shortrun doplněný lepty, resiny a acetátovou plachtou byl několika recenzenty označen za pěknou, ale ne bezproblémovou stavebnici. Krátce po jejím vydání přišla rána – Tamiya přetavila svou čtvrtku na pětatřicetinu. A jak známo… bude to nejspíš další perfektně sestavitelná stavebnice s krásnými detaily. Hádankou zůstává, kolik modelářů uslyší na lepty a odlitky, a kolik na bezproblémovou stavbu… Mnohým srovnávacím recenzím se asi nevyhneme, ale ač vlastenec, jsem skeptik. Co si neodpustím, je malé rýpnutí. To, že Tamiya některé své modely v měřítku 1/48 po nějaké době využije pro výrobu pětatřicetiny je obecně známá věc. Takový Hetzer nebo Citroën jsou toho jasným důkazem. Troufám si tvrdit, že v případě Austina tento trend vedení SKP trestuhodně podcenilo… a trest přišel. Nedělám si iluze, že jejich Tilly bude lámat rekordy v prodejnosti… spíš vzroste (zejména u českých modelářů) poptávka po aršíku s obtisky na vozidla ČSOB. Pamatujete na Hetzer od Eduardů? Přes přítomnost plechů, interiéru a motorové zástavby se také nejednalo o žádný hit a mnoho modelářů dalo přednost staré Italeri, Dragonu nebo později vydané Tamiyi, přestože papírově se jednalo (hlavně v případě prvních dvou výrobců) o slabší soupeře…

A co dál? Přeji SKP, aby se jim podobné kolize nestávaly tak často, protože vývoj a výroba forem není nic jednoduchého, a už vůbec ne levného. Když už se do takového podnikání někdo pustí, chce vydělávat, a ne jen koukat na krabice, které nikdo nekupuje. SKP má by mělo být prozíravější než v případě vydání Austinu…

PS: A v hlavě mi hučí známá věta: “Po bitvě je každý generál…”

VAustin 10HP Light Utility TruckAustin 10HP Light Utility Tru

Co říci k modelu? Je krásný! Světle hnědý plastik se výborně opracovává, najdeme zde lepty, hezké obtisky a skvěle provedený návod na křídovém papíře s barevně provedenými kamuflážemi. Díly jsou čisté – propadliny nenajdete, vyhazovačů budete tmelit přibližně osm (vzhledem k otevřenému bojovému prostoru je toto číslo skutečně zanedbatelné), stopy po dělení formy jsou takřka neznatelné. Vyzdvihnout zasouží nádherně provedené kulomety (na výběr je MG13 a MG34), kde se uplatnila technologie slide-mold a kola, která stačí pozue začistit a sesadit bez použití lepidla – vše sedí na mikrometr. Detaily jsou perfektně ostré. Co se lícování týče, nemám velké výhrady – jednotlivé díly stačí pořádně slícovat a zajistit rozpouštědlovým lepidlem . Strach jsem měl z udržení geometrie podvozku, ale při pečlivém postupu jde vše bez problémů. Abych však jen nechválil… v modelu není ani pouhá maketa motoru Standart 6 a při pohledu zdola je vidět až na kapotu. Já jsem to tak s klidným srdcem nechal, protože model plánuji pevně přilepit k podložce, takže nic nebude vidět. Hned na začátku stavby musíme navíc odstranit konzole antény na bocích bojového prostoru, protože ty jsou připraveny pro druhou variantu, která je těsně před vydáním – radiovůz Kfz.14. Trochu složitější je i usazování některých dílů, kde vzájemnou polohu vymezují… nechce se mi říkat vodící kolíky, protože se jedná jen o miniaturní výstupky, které díly nijak nearetují. To se týká především štítu kulometu a listových pružin. Vylepšit (rozuměj ztenčit) by zasloužila přední maska kryjící chladič. Problémy jsem měl i s nalepením předního nárazníku, ale stačilo odříznout vymezovací obdélníčky a opatrně lepit natupo. Nejasná je poloha volantu.

To jsou tedy první dojmy… Hrubá stavba je pomalu ale jistě za mnou a já jsem nadšený. Za víkend jsem v pozvolném tempu stihl z kousků plastu v ráměčích vytvořit něco, co už vypadá jako auto… jako krásné auto. Přes všechny nedostatky se jedná o skvělou stavebnici, kterou bych doporučil každému modeláři, který už něco málo postavil… Přecejen hlídání geometrie a práce s lepty nemusí být pro začátečníky úplně bez problémů. Fotografie ze stavby budou brzy následovat.  Fotografie výlisků a scan návodu najdete např.  ZDE

Původ: Velká Británie
Výrobce: Vickers-Armstrongs, Limited
Primární role: pěchotní tank

Zklamána nedostatkem zájmu o navrhovaný tank A.10, který byl verzí jejich křižníkového tanku A.9 (i když později byla objednána omezená série), se továrna Vickers-Armstrongs rozhodla vybudovat ve své vlastní režii vylepšenou verzi se silnější výzbrojí s využitím co možná nejvíce komponentů z jejich A.9 a A.10 (Cruiser Tank I & II), jelikož stále byla přesvědčena, že by mohli vyprodukovat lepší tank než A.11 Matilda, který Ministerstvo války upřednostňovalo. Hlavní námitka vůči A.10 byla obava z tloušťky pancíře  (30 mm), což bylo považováno v roce 1937 za neadekvátní pro přímou podporu pěchoty. V důsledku toho Vickers vymyslel nový sedmnáctitunový tank, jehož návrh byl předložen ministerstvu války těsně před svátkem sv. Valentýna roku 1938 – tak objasňuje legenda původ jména nového stroje. Nový tank měl mít pancíř tloušťky nejméně 65 mm (o něco víc než Matilda Mark I), ale mnoho dalších konstrukčních celků bylo převzato z předchozích A.9 a A.10, včetně podobného šestiválcového benzínového motoru, převodovky a stejně uspořádaného podvozku. Korba i věž však byly mnohem kompaktnější, takže posádku tvořili jen tři muži.

Ministerstvo války projednávalo návrh více než rok a poté, v červnu 1939, vzhledem k sílícím obavám z konfliktu s Německem, podepsalo smlouvu na 275 tanků, které měly být dodávány od stanoveného termínu v květnu 1940. Kromě toho dalších 125 kusů bylo objednáno z Metropolitan-Cammell Carriage & Wagon Co. Ltd. a 200 z Birmingham Railway Carriage & Wagon Co. Ltd. Tanky dorazily řádně v termínu, ale už příliš pozdě na to, aby zasáhly do bojů ve Francii.

Když Ministerstvo války zkoušelo první dodané produkční vozidla (prototyp neexistoval, objednávka byla na návrh, který byl pouze na papíře), bylo zjištěno, že vlastnosti vozidla jsou obecně uspokojivé, i když se projevily problémy s chlazením motoru, které vyžadovaly určitá vylepšení. Jako nespolehlivé se ukázaly také pásy. Pochybnosti panovaly také o dvoumístné věži, která omezovala možnost pozdějšího zvýšení palebné síly, ale vzhledem k výjimečné naléhavosti potřeby získání co největšího počtu nových tanků byly nakonec tyto obavy odsunuty na druhou kolej. Navíc bylo také zjištěno, že ačkoliv se jevilo mnoho prvků stejných jako na A.9 a A.10, nebyly ve skutečnosti vzájemně zaměnitelné. Přesto byl Valentine nekomplikovaný a robustní, s elektricky poháněnou věží, ale bez posilovače brzd nebo řízení. Výzbroj se skládala ze standardního dvouliberního kanonu a jednoho kulometu Besa ráže 7,92mm, který byl koaxiálně spřažen s kanonem. Valentine bylo celkem obtížné řídit, ale nakonec se ukázal jako spolehlivý a odolný stroj, který si posádky oblíbily. Věž byla poněkud stísněná a s nedostatečným výhledem, ale to nebylo neobvyklé v tancích z tohoto období. Slabým článkem byla absence plátů, které by chránily zranitelný podvozek.

Během roku 1940 inženýři Vickersu tvrdě pracovali na odstranění chyb v konstrukci pásů (48. RAC  na zámku Martin jednou hlásila 100 roztržených čepů během jediného týdne) a problémů s chlazením motoru, a to i přes poněkud “garážový” styl počáteční výroby v závodě Elswick v Newcastlu  (práce byly prováděny v rohu obchodu – nic jako výrobní linka zde neexistovalo. Nejdříve se jednotlivé pláty skládaly k sobě a byly zajištěny několika šrouby, aby vytvořily kostru. Pak byla celá ta věc snýtována a přesunuta dále do obchodu, kde byly osazeny díly podvozku.  Poté byl celý trup přesunut zpět a do jeho korby byl instalován motor, převodovka, palivové nádrže a ostatní). S přispěním velké dávky invence a improvizace se během letních měsíců roku 1940 Valentiny valily z továrny v počtu čtyřiceti strojů za měsíc. Valentine II, který následoval, byl v podstatě totožný s původním provedením s výjimkou nahrazení motoru 131-ti koňovým šestiválcovým dieselem. Inženýři pak obrátili svou pozornost na věž (střelec měl zároveň funkci nabíječe), z čehož vyplynul Valentine III, u něhož byla zavedena nová věž, která skýtala prostor pro čtvrtého člena posádky a zvýšila počet objednaných strojů již na 1325.

V červnu 1940 se kanadská vláda přihlásila s žádostí podílet se na výrobě Valentinů. To vedlo k tomu, že Canadian Pacific Railway Company v Montrealu postavil novou výrobní linku pro předběžně objednaných 300 Valentinů, které poptávala britská vláda. Zpočátku se plánovala pouze výroba trupů, které by se převezly do Velké Británie, kde by byl osazen motor, zbraně atd., ale nakonec závod opuštěly kompletní tanky, s motory o výkonu 138 koní (později 165 koní) značky GMC, vyráběnými taktéž v Kanadě. Celkem se v Kanadě vyrobyli 1420 Valentinů, z nichž bylo 1390 odesláno do Ruska (spolu s 1300 kusy britské výroby). Zde uvedu poznámku, která cituje představitele Rudé armády: “… Kanaďany postavený Valentine je nejlepší tank, jaký jsme kdy od spojenců dostali”.

Vzhledem k solidnímu řešení trupu a podvozku byl Valentine použit jako základ pro řadu nástaveb – např. samohybné houfnice Archer a Bishop, první obojživelné DD (Duplex drive) tanky, nebo různé vyprošťovací, odminovací či mostní konstrukce, které však trpěly řadou neduhů, ale byly zdokonaleny a následně použity na tancích Sherman a Churchill.

Valentine měl mnoho nedostatků, ale do okamžiku, kdy byla výroba v roce 1944 zastavena, sjelo z výrobních linek více než 8000 exemplářů tohoto stroje. Stejně tak jeho přínos v boji nemusel být oslnivý, ale svého času to byl jediný britský tank, na který se jeho posádky mohly spolehnout i v krizových momentech. Celkem se objevil v jedenácti různých verzích, které se lišily, zejména v typu motoru a výzbroji. Dokonce i když zastaral dvouliberní kanon, do věže bylo možno bez větších úprav namontoval kanon šestiliberní. Velmi ceněný byl i dieselový motor GMC o výkonu 139 koní, který byl znám výbornými výkony a velkou odolností.

Do jisté míry oprávněně se Vickers může chlubit, že stvořil nejspolehliější tank své doby.

SPECIFIKACE

Valentine I Mk III

Valentine II Mk III

Valentine IV

Valentine VI

Valentine VIII

Valentine IX

Valentine X

Valentine XI

Valentine DD

Valentine OP

Valentine CDL

Valentine Bridgelayer

Link ke stažení galerie ZDE

Vítejte,

tento web je určen primárně všem plastikovým modelářům, jejichž zájem se soustředí zejména na bojovou techniku z období druhé světové války, ale zároveň jsem si jist, že si na něj čas od času najdou cestu i milovníci ostatních modelářských odvětví. Naleznete zde postupy steb-by-step, walkaroundy reálné techniky, recenze i reportáže z různých akcí a míst, které s naším koníčkem souvisí. A to mi připomíná, že jsem se ještě nepředstavil…

Jmenuji se Jan Kadeřábek, je mi třiadvacet let, žiji v Praze se svou přítelkyní a mým největším koníčkem je (světe, div se) plastikové modelářství. K tomuto hobby jsem se dostal již jako malé dítě, kdy mě můj (dnes již bohužel nežijící) dědeček obdaroval při návštěvě prostějovského hračkářství stavebnicí jakéhosi letadla. Dodnes si pamatuji, jak jsem v prababiččině posteli „létal“. V ruce jsem měl pár kousků šedivého plastu uspořádaných do tvaru letadla, které jsem ani neslepil, a přesto jsem se cítil jako slavný pilot, který se prohání vzduchem a kosí své nepřátele. Tenkrát jsem láskou k modelařině nezahořel, ale celý ten dětský zážitek se mi vryl tak hluboko do mysli, že když jsem před pár lety šel kolem pražského krámku s modely, něco mě vtáhlo dovnitř… a už mě to nepustilo…

Tyto stránky a celou mou modelářskou tvorbu věnuji plk. Jiřímu Vaněrkovi. Byl to správný chlap, voják tělěm i duší a především… můj dědeček.